Kolik už bylo vysloveno, či vytištěno vět u příležitosti výstav kresleného humoru Pavla Matušky, vyjadřujícího se všeobsažnou linkou, rozdávající radost - beze slov. Když autor k perokresbě přidal i malbu a dřevořezbu spojenou opět stejným filozofickým základem - humorem - uzavřel tak vpravdě renesanční oblouk, zasluhující si zasloužené pozornosti.
Zní to nadneseně, ale je v tom i trochu potěšení, že počáteční nedlouhý úsek jeho úctyhodné cesty jsem mohl jít spolu s ním. Tyto řádky by měly proto rozšířit povědomí i o skutečnostech obvykle nezmiňovaných.
Údobí grafitu (míněna práce tužkou), přešlo brzy a plynule s Pavlovým přeřazením od rýsovacího prkna v konstrukčním oddělení královéhradecké Fotochemy i do útvaru podnikové propagace. To ale znamenalo „usadit se ke stolu" a postupně trpělivě zvládat i zákonitosti užité reklamní grafiky. Ty, spolu se získanými zkušenostmi, pak úspěšně zhodnotil v letech následujících na svých dalších pracovištích a posléze jako výtvarník na volné noze.
Jedním z prvních úspěchů na poli grafického designu bylo vítězství v soutěži výtvarníků Východočeského kraje na návrh plakátu k 30. výročí potupné mnichovské dohody. Shodou okolností se pak ten plakát provokativně skvěl národními barvami na výlepových plochách a za skly výloh nejenom v září, ale už v osudném srpnu 1968. Tiráž uváděla obě naše jména jako autorskou dvojici (na rozdíl od dalších našich společných prací, v té době preferující anonymitu).
Pavlův pozdější odchod na volnou nohu, v době, kdy již naplno tvořil kreslený humor, byl logickým vyústěním snahy o lepší sebevyjádření, k radosti z vlastní práce a pro potěšení nás všech. Ve své tvorbě nikdy nezobrazuje skutečné zlo. Prostřednictvím jeho kreseb (s jeho dobráky s mohutnými kníry), obrazů, ale třeba i průhledem hledáčku fotoaparátu na jeho toulkách světem, docházíme s ním i my k poznání, že je nám tady v té zemi Usmívání pořád ještě vlastně docela dobře...

Zdeněk Kykal 
grafik


© 2006 atelier Matuška