Pavel Matuška je zvláštní člověk.
Čím déle ho znám a počítá se to už pěknou řádku
pátků,
tím víc je mi líto, že jsem ho nepoznal dřív.
Div.
U spousty lidí
se mi to vidí
obráceně. A teď proč?
Protože jsou v něm záhadná zákoutí a taje.
Protože sleduji, jak zraje.
A zrání, aby bylo srozumitelné, je lépe sledovat
nejen od chvíle, kdy budoucí plod kvete,
leč raději už od poupěte.
To mi dopřáno nebylo. Poznal jsem ho, až když tužkou
kreslil na papír své první nosáče.
Zvlášť nad jedním mi bylo do smíchu i do pláče.
Jak sám ze sebe tvořil pomník. Pavel nemá tyhle
své obrázky rád, to je jeho právo.
Avšak já mu už tenkrát řekl bravo
a trvám na něm. Jen bych rád věděl, co ho dovedlo
k té myšlenkové zkratce
a z jakých hlubin vykutal poznání, že nejvýmluvnější
úsměv dá se spatřit u člověka na oprátce.
Myšleno ovšem metaforicky. Ostatně slyšíte jak blízko
má metafora k/dra? A proboha ne k tomu řečnickému!
Matuška, glosátor lidského mraveniště a panoptika,
pátrá, co to v nás lidech doopravdy tiká,
zda je to srdce nebo časovaná puma.
A jak tak nad tím dumá,
zjevují se mu souvislosti tolik nečekané,
že si je musí ověřit.
Proto se spouští
do niter svých bližních,
ba proto ho to žene s pinglem na zádech i pouští,
do krajin severních a západních a východních a jižních,
kde všude hledá,
pokoj mu to nedá,
nefalšovanou pravou lidskou duši,
o jejíž existenci ví či kterou aspoň tuší.
Tuší ji v tuší, v barvě, ve dřevě a štětci,
ví, že z ní střípky mají děti, blázni, milenci, světci
a semtam i dědci.
A z měst a vesnic, ze strání a plání
přijímá trpké poznávání
o našich zápasech a selhávání,
nad nimiž nejvíc ze všeho nám sluší usmívání,
chápavé, hořké, rozverné i černé
v mnohosti věru nepřeberné.
Moc za to děkuji, že nad časem i v čase
můj přítel Matuška tak hezky česky
třesky plesky
usmívá se..

Miloň Čepelka
herec Divadla Járy Cimrmana a básník